Přehled běžně používaných materiálů k izolaci kabelů a jejich působení na zdraví lidí a životní prostředí

Rok od roku je možné v naší republice i ve světě sledovat neustále se zvyšující produkci plastů všeho druhu. Plasty patří obecně do skupiny materiálů, které mohou ohrozit zdraví člověka i životní prostředí. Interakce plastů s životním prostředím se může (ale nemusí) projevit jako nebezpečná zvláště při jejich výrobě a zpracování, s čímž souvisí zavádění a dodržování environmentálního systému řízení ve výrobních podnicích. Plasty mohou obsahovat celou řadu chemických přísad (aditiv), které zvláště při spalování mohou uvolňovat nebezpečné zplodiny. Média nám často předkládají nejrůznější zprávy o škodlivosti a nebezpečnosti plastů. Protože tato problematika je značně složitá, je cílem tohoto článku obeznámit čtenáře s nejvíce probíranými tématy ohledně zdravotní závadnosti plastů používaných v kabelovém průmyslu.

Samotné plasty nejsou apriori nebezpečné. Některé druhy plastů ale mohou za určitých podmínek (zvýšená teplota při zpracování, dlouhodobá expozice vodou atd.) uvolňovat látky, jejichž nebezpečnost potvrdila již řada výzkumů (např. ftaláty v měkčeném PVC, polyhalogenované parafíny jako retardéry hoření, trioxid antimonu). Při správném zacházení a dodržování určitých pravidel však rizika nehrozí. Mezi tato pravidla patří zejména dodržování podmínek šetrného a řízeného přístupu k životnímu prostředí, které shrnuje již zmíněný environmentální systém řízení výrobních procesů. Ten je již doslova nezbytný pro každou společnost, chce-li být úspěšná a konkurenceschopná. Diametrálně odlišná situace ve škodlivosti plastů nastává při jejich spalování a speciálně pak při jejich hoření při požáru. Úvodem je třeba říci, že všechny hořící organické látky, plasty nevyjímaje, mají negativní dopad na životní prostředí, neboť jsou zdrojem oxidů uhlíku. Při spalování čistých plastů jako polyethylen nebo polypropylen, které se skládají pouze z atomů uhlíku a vodíku, vznikají jen oxidy uhlíku a voda. Naproti tomu při hoření plastů s obsahem halových prvků (PVC) vznikají halogenovodíky, které mají korozivní účinky na většinu stavebních konstrukcí a toxické účinky na živé organismy. Oxidy uhlíku a voda však vznikají při každém hoření organických látek. Otravy oxidy uhlíku a obecně kouřovými plyny jsou dnes nejčastější příčinou úmrtí při požárech, daleko častější než smrt v důsledku popálení nebo uhoření.

Z těchto důvodů se klade velký důraz mimo jiné i na používání speciálních kabelů, jež jsou vyráběny z bezhalogenních a oheň nešířících nebo oheň retardujících směsí plastů, které je nutno používat ve všech prostorách s nebezpečím vzniku požáru či výskytem většího počtu osob. Tady si však neodpustíme vložit jednu provokativní otázku, která se tohoto problému přímo týká: Z jakých důvodů vyhláška č. 23/2008 Sb. o technických podmínkách požární ochrany staveb umožňuje (podle přílohy 2, část B) v prostorách jeslí, lůžkových oddělení nemocnic, JIP, ARO, operačních sálů, lůžkových částí domů sociálních služeb atd. používat kabely s vysokým požárním rizikem třídy reakce na oheň jen Dca a vůbec nepředepisuje použití výše uvedených speciálních kabelů se sníženým obsahem halových prvků (tj. s doplňkovou klasifikací a1)?

Ale zpět k tématu. Výroba plastů, zvláště pak polyetylenu (PE), polypropylenu (PP) a polyvinylchloridu (PVC), je ve srovnání s výrobou kovů, cementu nebo s vypalováním kameniny proces relativně energeticky nenáročný a ekologicky nezávadný. Probíhá při teplotách okolo 100 až 200 °C a neuvolňují se při něm žádné škodlivé látky. Totéž se dá říci i o běžných způsobech jejich recyklace. Prášky a granuláty polyethylenu, polypropylenu a PVC jsou za běžných podmínek zdravotně nezávadné. Nejsou známy jejich nepříznivé účinky na lidský organismus, není uvedena karcinogennost ani mutagenní vlivy. Zmíněné materiály patří do skupiny látek nazývaných termoplasty, tedy materiály, které působením tepla měknou a taví se. Lze je tedy formovat do tvaru konečného výrobku, a to i opakovaně. Za určitých podmínek (příliš vysoká teplota při zpracování) však mohou být nestabilní. Z plastů se pak mohou snadno uvolňovat jednotlivá aditiva či zplodiny jejich rozkladu, které snadno mohou pronikat do životního prostředí nebo organismů. Příkladem je dřívější používání určitého typu retardérů hoření a změkčovadla (PCB – polychlorované bifenyly), jimiž je momentálně zavalen celý svět. Retardéry hoření se nepoužívají pouze v izolačních materiálech pro kabelové pláště, ale také v plastových hračkách, nádobí, bytových doplňcích apod.

Většina aditiv ovlivňujících základní vlastnosti plastů je více či méně toxická. UV stabilizátory, změkčovadla, antioxidanty, barviva i již zmíněné retardéry hoření – všechny tyto látky mohou být zdravotně závadné, některé i prudce jedovaté. Z těchto důvodů je obsah jednotlivých složek v plastech upraven právními normami, které uvádějí, že pro výrobu a zpracování plastů nesmí být ve státech EU používány přísady, které by mohly ovlivňovat životní prostředí nebo ohrožovat lidské zdraví. Evropská unie zavedla opatření, kterými jsou nuceny řídit se její členské státy při výrobě elektrického a elektronického vybavení. Jedná se o směrnici RoHS a chemickou politiku REACH. Cílem směrnic je omezit používání nebezpečných látek při výrobě elektrického a elektronického zařízení a tím přispět k ochraně lidského zdraví a životního prostředí. Ze strany výrobců ve státech Evropské unie tedy žádná nebezpečí pro lidi či životní prostředí nehrozí, protože politika ochrany životního prostředí jim nedovolí vyrábět produkty, které by svojí výrobou či provozem nějakým způsobem škodily. Problémy s přísadami však mohou nastat při dovozu produktů ze zemí mimo EU.

Asociace výrobců kabelů
České a Slovenské republiky
září 2015

?>